Letní tábor Velké Skaliny

Ranní pohled na radar supice Anduly prozradil, že čert se již vyřádil, kolem dokola po celé prérii nehrozí deště a tak naši osadníci vyrazili vařit na indiánských ohních. Vše potřebné si nesli sebou, jen na místě samém nalezli pár hub ke zpestření oběda. Po včerejším celodenním dešti nebylo až tak jednoduché rozdělat oheň, ale osadníci si za pomoci rad indiánů i Příručky kovboje snadno poradili. V krátké době zaplálo šest ohňů, na kterých první řadě přišly na řadu steaky z bizona, jež byly umně předpřipraveny do buřtové podoby. Jen se po nich zaprášilo a dle slov doktorky městečka - sličné Ribanny – příloha k nim, která se sestávala z opečeného chleba a hub, neměla chybu. Po uvaření polévek se vrhli osadníci na úkol dne – pro náčelníka vyrobit masku šamana a dýmku míru. Sám náčelník byl uměním bledých tváří překvapen.

Na večerním nástupu městečka svou radost vyjevil již barvami na tváři, o kterých prozradil, že jsou to barvy radosti rudého muže. Hned také nabídl osadníkům, že s nimi vykouří kalumet míru na znamení, že se jim společnými silami podařilo nejen zbavit se bandy Krvavého Billa, ale vzájemným poznáním navázat přátelství rudého a bílého muže. Nacpal dýmku míru a zjistil, že cestou ztratil ocílku a hubku k rozdělání ohně. Za pomoci šerifa a jeho zápalek Cowboy, se podařilo dýmku zapálit. Náčelník mocně zabafal, vypustil kouř k nebi i zemi a do všech světových stran se slovy: „Ať na soužití rudého a bílého muže v míru a přátelství nepadne stín nesváru a zloby“. Poté převzal dýmku šerif městečka, potvrdil přání a náčelníka. Ani bílý muž nechce rozbroje a šarvátky, chce žít v míru a pokoji vedle rudých mužů a jejich sqaw od kterých se ještě potřebuje mnoho naučit. Učit se žít bez falše a přetvářky, pomáhat si navzájem, být kamarádští s pochopením pro pomoc potřebným i umět žít v přírodě a chránit ji pro další pokolení. Náčelník na závěr shromáždění pozval všechny osadníky na druhý den do své osady na Indiánské hry, kterými indiáni oslavují stav, kdy je vykouřena dýmka míru a zakopána válečná sekera.

Dopoledne se osadníci dostavili do indiánské osady na jejich hry, které prověřují mrštnost, obratnost, rychlost a přesnou mušku indiánských bojovníků. Svými výkony vůbec nezklamali a byli indiánům více než dobrými soupeři. Však to také v závěru her sám náčelník náležitě ocenil. Největších úspěchů dosáhli osadníci ve střelbě na cíl, kdy za pomoci injekčních stříkaček felčara Dr. Kvaka stříkali vodu do připravených nádob, držených narychlo přesvědčenými figuranty. Všichni se moc nasmáli, když zjistili, že na figurantech nezůstala ani nit suchá. Teplé sluníčku však jejich oblečení rychle vysušilo, tím spíše, že náčelník je všechny pozval na odpolední indiánskou pouť s mnoha atrakcemi a obchodním domem WIGWAM (přezdívaném GUM), kde si mohli osadníci za dolary vydělané po celou dobu budování městečka nakoupit mnoho cukrovinek, upomínkových předmětů a dalšího zboží.

Indiánské hry tím ale neskončily. Náčelník pro všechny uspořádal večerní Tanec vítězství, kterému – světe div se – i indiáni říkají diskoška. Na samý závěr dne pak indiánský šaman v nové masce od bílých osadníků vyjevil vidění, že se po celý den na ně díval Mannitou a líbila se mu mírová spolupráce bílého a rudého muže. Na počest her pak Mannitou v 22.00 hodin rozjásal oblohu v místech, ze kterého - po celá tisíciletí - shlíží a chrání národ rudého muže Velká medvědice. Poté se již vše ponořilo do prérijní noční tmy a zítra vyrazí všichni do svých domovů vstříc novým zážitkům. Jen indiánský náčelník se spolu se šerifem městečka shodl na přání, aby v každém osadníkovi GREAT ROCKS CITY 2012 zůstalo něco z toho, co se naučili a co společně prožili.

Prérijní supice Andula přinesla hned ráno zprávu, že zbylí tři bandité mají každý svého talismana – plyšového ďábla, gorilu a losa. Je to logické, neboť i oni chtějí být talismany chráněni jako naši osadníci, jež s plyšáčky chodí někteří i spát. U talismanů banditů pak lze nalézt informaci, kde se bandité skrývají. Moc místa jim nezbylo, jejich podobizny a hlavně Krvavého Billa visí na všech nárožích. Z kanceláře šerifa obdrželi všichni mapy okolí s označením místa výskytu talismanů. Protože se již z Příručky kovboje naučili číst v mapách, byla pro ně hračka talismany najít a do oběda donést do městečka. U nich našli další mapy s informací, kde a v kolik hodin najdou zaručeně hledané bandity. „A máme je“, radostně zvolali osadníci. Po obědě – kde byl podáván pečený bizon s prérijním špenátem a bramborovými knedlíčky radostně využili nabídky kočovného tobogánu Mr. Plachty a pořádně si na něm zařádili.

Odpoledne - a posíleni svačinkou, jejíž součástí byla mrkvička pro zlepšení zraku - vyrazili zatknout bandity. Skupina nejmenších po stopařských značkách. Skupiny ostatní pomocí mapy, buzoly a azimutu. Na všech místech museli být najednou, aby se bandité nedomluvili kouřovými signály a neuprchli. Dohodli se, že v 17.00 hodin na bandity na všech místech udeří. Tak se i stalo. Překvapení bandité stačili vypálit jen několik ran, a jak byli po celonoční návštěvě salonu u madam Veselé (I pokojíčků v patře budovy) vyhopsáni a ještě roztřeseni, měli špatnou mušku. Strefili pouze několik kaktusů a to ještě jen ty, co byly více jak čtyři metry vysoké a čtyři metry široké. Policejním dostavníkem byli v poutech dovezeni do městečka a vsazeni do šatlavy, kde na ně již od rána čekali jejich talismani. Večer se sešlo celé městečko k soudu s bandity. A protože bylo osadníků více, než pojme největší sál městečka, konal se soud na volném prostranství před budovou soudu. Státním žalobcem byl JUDr. Spravedlivý (z federálního ministerstva spravedlnosti ve Washingtonu), soudil ctihodný soudce JUDr. Svatopluk Tvrďák, jako obhájkyně byla banditům přidělena ex offo JUDr. Jane Good Luck. Bandité se vykrucovali, nikdo z nich prý není Krvavý Bill. Státní žalobce hřímal, obhájkyně mátla ctihodného soudce i porotu svými vnadami a diváci se dožadovali lynčování. Soudce Tvrďák nestačil sjednávat klid v sále a mlátil kladívkem do stolu, až jej prorazil. Posléze však přeci jen dospěl soud k důležité informaci. Pod tíhou důkazů doznali bídáci, že mají každý schovaný poklad – jeden sladkosti a potraviny, druhý nakradené věci (hlavně zbraně osadníků) a třetí zlato a peníze. „A právě ten je Krvavý Bill“, zvolal soudce Tvrďák a vysílením ze svého výkonu omdlel. Dvanáct porotců – z dvanácti oddílů - si před odchodem pro poklady mohli vsadit na pravého Billa v kurzu 1:3 a osadníci ještě v noci do oněch míst vyrazili. Po návratu s poklady banditů pokračovalo soudní přelíčení závěrečnými řečmi, kde státní zástupce požadoval trest smrti pro všechny. K překvapení soudu však osadníci s návrhem nesouhlasili a po poradě poroty byli nakonec dva pobočníci odsouzeni k doživotním nuceným pracím na dětských táborech, jen Krvavý Bill byl – za nesouhlasu osadníků - odsouzen k smrti zastřelením. Šerifovu pomocníkovi Miloškovi bylo uloženo exekuci okamžitě vykonat. Bandita byl pomocníkem odveden za soudní budovu, padla rána a chvíli poté se třesoucí pomocník vypotácen zpět se slovy, že v životě střílel jen na pouťových střelnicích do gumových pumprlíků a Krvavého Billa střelil pouze do nohy. Osadníci zajásali - bandita přežil a i jemu změnili trest na doživotní službu na dětských táborech. Pak vše přikryla černočerná tma a osadníci se spokojeně odebrali do svých postýlek.

Když ráno šerif městečka vstával, oblékal se a opásával se zbraní, praštil se o postel do holeně a zařval: „Tu máš, čerte kropáč.“ A to neměl dělat!!! Čert, který nikdy nespí, jej vzal do slova a do písmene, kropáč otočil růžicí dolů a celý den zaléval Great Rocks City vodou. Zhatil tak plány osadníků vařit v prérii po vzoru indiánů na otevřeném ohni. Čas dopolední byl tedy věnován pokračování ve výstavbě městečka, které bylo večer pak hodnoceno, výrobě náramků přátelství z kůže i bavlnek a také výrobě indiánských lapačů snů. Odpoledne strávili osadníci v Kasinu a na večerním nástupu popřáli vše dobré Jakubům, kterých je mezi nimi celkem pět. Rozdáno bylo také nemálo medailí Stříbrného koltu za zásluhy. Muselo být také rozhodnuto co se třemi talismany včera odsouzených banditů. Na návrh Městské rady si jednoho vybrala osadnice Nikol, která své plyšáčky věnovala Mateřinkám, zbylé dva pak převzal oddíl Mateřinka pro své malinké členy – špuntíky. Taky byly vráceny poklady banditů jejich majitelům, jen ke sladkostem se nikdo nehlásil a tak byly na shromáždění v krátké době rozebrány a snědeny. Večer pak ovládl městský Saloon rachot diskotéky. Jako vstupenku musel každý ukázat, co v městečku vyrobil – lapač snů, náramek, korále či náhrdelník a podobně. Nemálo členů však neukázalo nic. Na diskotéku se dostavily v plenčičkách, sukýnkách, vstup do Saloonů zhoustl parfémy všeho druhu a jediným jejich výrobkem byly nové obličeje, které si napatlaly na tváře, oči, nosy a vůbec celé hlavy. No, taky přístup k budovatelským povinnostem osadníků. Byly ze Saloonu bez daného placení vykázány, ale nakonec se mladším osadnicím jich zželelo a něco ze svých výrobků jim zapůjčily. Taneční rej skončil dlouho v noci – a pak, že se v propršeném dni nic nedělo.

Ranní nástup osadníků městečka popřál jedné člence Městské rady k narozeninám a jak je v městečku zvykem, dostala pořádného hobla. Produkci řídil Velký Pepo, kozu dělal Milošek a do šestnácti počítali všichni osadníci. V zápětí udělil šerif městečka tři medaile Stříbrného koltu. Jednu Vojtovi Tilpovi za to,  že z boje s bandity v lese přinesl zraněnou osadnici s výronem nohy na vlastních zádech, druhou kuchařce Alence za včerejší svíčkovou, jež byla lepší než kdejaká symfonická báseň. Tu třetí pak Malé kamarádce Nikol Šváchové, která napsala domů o svých kamarádech, malých indiáncích z Dětského domova Aš a nechala pro nepřivézt s rozdala jim své plyšáčky. Malým indiánkům tím udělala obrovskou radost a medaili za srdce na pravém místě právem dostala. Však její skutek osadníci ocenili dlouhodobým potleskem i sborovou písní „Bravo, bravo, bravissimo“. Tuto píseň, která se stala hymnou městečka zpívají všichni osadníci vždy, když chtějí oslavit něčí svátek a narozeniny i v případech ocenění zvlášť dobrých skutků ku prospěchu městečka a jeho obyvatel.

V odpoledních hodinách se do městečka dostavil indiánský náčelník Velký vlk a sdělil, že zbylí tři banditi, kteří nabyli ještě chyceni, zabili jejich kmeni bílého orla, jež je chránil před zlými duchy prérie. Jsou schopni prý nového orla si vychovat, potřebují však jeho vejce a poprosil osadníky o pomoc. Nabídl, že získaná vejce vykoupí os osadníků zlatem z indiánského zlatého dolu. Ihned vyla vyslána výprava pro orlí vejce, náčelník moc děkoval za pomoc, se slzami v očích je zlatem vykoupil a utíkal do osady jejich kmene, aby mladé orlíky z vajec vyseděla a jejich výchovu zahájila šamanka kmene zvaná Squaw Ko-Ko-dák. Večer pak část osadníků pilně kolem městečka procvičovala použití azimutu, neboť ze zpráv prérijní supice Anduly se zbylí banditi přemisťují do nového úkrytu a ona nám zítra směr jejich pohybu prozradí. Nejmenší chlapci stavěli pilně bunkry jako úkryt před případným útokem Krvavého Billa a děvčátka pak se pilně připravovala na ošetřování raněných, i když to – kvůli zabránění případné panice – nazvaly „Pyžamová party“. Ať tak, či onak, zítra všechny čeká perný den.

Den nedělní byl dnem odpočinkovým i návštěvním. Kostelní zvony probudily osadníky do svátečního dne, kterým neděle rozhodně je. Dopoledne po Mši svaté, kterou byly báječné mazance s kakaem, jež pro osadníky upekla sličná kuchařka Alice z Mary´s Steak House, shlédli všichni naučný film Limonádový Joe a očekávali příjezd dostavníků s rodiči. Ti počali jezdit po obědě, ke které Steak House „U Mary“ podával vynikající svíčkovou, známou nejen v zemi zdejší, ale i v daleké cizině. O ní prohlásil zástupce šerifa Milošek až z daleké země Slovenské, že to nebylo jídlo, ale „nebíčko v papulke“. Pravdy, někteří z rodičů přihnali své dostavníky neukázněně již před 14.00 hodinou, která byla počátkem návštěv, ale co naděláte. Pak chtějte od osadníků dodržování řádů městečka Great Rocks City, když u svých vzorů sami vidí, jak k řádům přistupují. Odpoledne do městečka přijelo pět kovbojů na koních – přesněji dva kovbojové a tři kovbojky – a zbylým osadníkům, které dostavníky rodičů neodvezly na smažáky, poháry a další „zapleskávadla“ pověděli něco o životě v prérii, koních, jejich zvycích a odpověděli na jejich zvídavé otázky. Velký úspěch zaznamenal jejich návrh, že kromě pohlazení krásných koní se mohli na nich i svézt. To bylo radosti a kdyby šerif městečka ježdění neukončil, jezdili by na koních ještě teď. Šerif jménem Městské rady poděkoval kovbojům za jejich návštěvu a při odjezdu koní mávalo celé městečko.

Večer pak vyhodnotili celý den a byla vyhlášena velká soutěž městečka o Miss Great Rocks City 2012. Konferenciéři celého večera, kteří přijeli z dalekého Las Vegas, hned v úvodu prohlásili, že soutěž nebude probíhat v tradičních disciplínách – zpěv, recitace, případně tanec a promenáda v plavkách – protože tyto disciplíny jsou pro většinu osadníků k jejich všednímu životu v městečku naprosto k ničemu. Připravili několik úkolů, mezi nimiž nechybělo rodeo na divokém koni, nebo holení mužské tváře na čas. Zpěv však docela nechyběl. V polovině galavečera vystoupili vzácní hosté z Ruské federace s pásmem ruských lidových písniček a bouřlivý potlesk nebral konce. Dlouho do noci v osadnících doznívaly dojmy z vystoupení soutěžících i perfektního a vtipného moderování mistrů z Las Vegas. Dojmy tak přehlušily večerní „horní vyprazdňování“ jednoho z osadníků a následné „savování“ chatičky po návratu z výletu rodinným dostavníkem, kde jej jeho návštěva ukrutně přepatlala vším, na co si ukázal. Inu, snad zdravý rozum bude mít alespoň felčař městečka, jež si připravil brašnu a předpokládá – po nájezdu dostavníků – bezesnou a prolítanou noc.

Zraněný bandita se díky péči felčara dožil rána a dle jeho vyjádření mohl být po obědě schopen výslechu. V první řadě bylo nutné od bandity zjistit, jak vůbec Krvavý Bill vypadá. Vést výslech bandity není jen tak. K tomu musí mít člověk důkladné právní znalosti a tak Městská rada rozhodla, že bude pozván zástupce federálního ministerstva spravedlnosti z Washingtonu. Ten se po poledni dostavil a tak mohl být výslech zahájen. Bandita, vyváděný z městské šatlavy, ač spoután málem utekl. Ale bystré oko jeho strážce zachytilo útěk včas a zabránilo tomu. Při výslechu se bandita vzpouzel, tvrdil, že žádného Billa nezná, ale poté co jej indiánský náčelník málem proklál oštěpem jako odvetu za krádež mustangů, změkl a začal „zpívat“. V bandě byl jen krátce, Billa viděl jen v noci a ještě při pitce desperátů, kdy měl již v každém oku nejméně půl litru whisky. Malý statečný osadník jej na pokyn JUDRa z Washingtonu prohledal a našel u něj nějaké papíry, o kterých JUDr prohlásil, že to dobře zná. Ty u něj doma luští manželka při krácení dlouhé chvíle, čekajíc na jeho příchod z Washingtonské uličky lásky. Bandita pak mumlal něco o slepém barmanovi a žadonil, aby nebyl oběšen. To mu bylo slíbeno a následně byl úžasně schopným a chytrým právníkem odsouzen ke smrti zastřelením. Trest byl ihned vykonán na jižní straně městečka, kde byl bandita i zahrabán a v příštím roce posílí hnojení záhumenku Městské rady.

S vyluštěním tabulky velmi pomohli sami osadníci, našli slepého barmana a po splnění nelehkých úkolů při přenášení whisky naslepo obdrželi identikit Krvavého Billa. Pak jen bylo otázkou času jej složit a předat tiskárně Great Rocks Presse. Ráno pak bude tvář Krvavého Billa na všech nárožích a nikam se nebude moci schovat. Večerní Country bál, při kterém se osadníci učili tancovat westernovou čtverylku, ukončil den, o kterém šerif pravil že patřil k těm zatím nejúspěšnějším při budování městečka.

Ranní shromáždění osadníků rozhodlo, že v odpoledních hodinách vyrazí pochytat bandity. „Bude to litý boj“, pravil šerif a dodal, že při takovém boji bude muset město počítat i s možnými ztrátami na osadnících. Aby měly rodiny památku na případné padlé, doporučil navštívit městský „Olympus Photo ateliér“ a pořídit fotografie všech osadníků. K tomu – z rozhodnutí nočního zasedání Městské rady – uvolnil z účtu u Great Rock City Bank potřebnou částku a poštovní supicí ji zaslal jako platbu předem fotografovi. Osadníci celé dopoledne posilovali sportovním zápolením, nebo vyráběly domovní štíty, lapače snů a podobné věci, aby v případě, že se z výpravy nevrátí, měli jejich příbuzní na ně nějakou památku. Jedna rodina mladých osadníků nacvičila indiánský „Tanec slunce“, který ochraňuje bojovníky před smrtí v boji a na zkoušku jej předvedla rodině Mateřinka. Potlesk nebral konce a Mateřinka popřála výpravě osadníků úspěch beze ztrát.

Odpolední boj s bandity byl krutý. Ran padalo jako u Verdunu, kulky svištěly, banditi bránili hlavně svou kuchyni, spižírnu a nakradené poklady. Jejich obrana rychle ochabovala, díky probdělé noci v saloonu „U Blut Kate“ s hojným využitím vedlejšího vykřičeného domu patřící české emigrantce Andule Rozhoďnožkové. Po litém boji byli poraženi – v pravdě postříleni – a ponecháni supům. Na straně osadníků nebyly ztráty tak hrozivé, jak bylo očekáváno. Jedna vymknutá noha, kterou na místě samém zázračně vyléčily obklady s vodou z Jezera indiánů. Na bojišti přítomná samaritánka Jane neměla kromě toho jinou práci a se zaujetím sledovala jak banditi padali pod přesnými kulkami osadníků. Postřelen byl jen pomocník šerifa, který to dostal „rovnou tam“, ale své zranění přežije. Potvrdil to městský felčař se slovy: „Dětí už má stejně dost.“ Zajat byl pouze jeden postřelený bandita, byl dopraven do Great Rock City a pokud přežije noc v městské šatlavě, bude vyslýchán. Výprava osadníků totiž nebyla stoprocentně úspěšná. Krvavý Bill a jeho dva pobočníci se – kryti dýmem výstřelů – z bojiště vypařili a zmizeli i s naloupenými poklady. Doktor musí tedy udržet postřeleného banditu při životě alespoň dokud neprozradí další úkryty bandy. Oslavy úspěšné likvidace většiny členů bandy byly zahájeny hostinou, kde se podával „BABY guláš“ a skončily návštěvou EL Casina. Postřeleného pomocníka šerifa, který minule obsluhoval okénko banky zastoupila sličná členka městské rady a manželka felčara – také doktorka – přezdívaná osadníky Ribanna.

Ranní probuzení bylo pro celé městečko šokem. Kostelní zvon zvonil na poplach, zněla střelba, zděšené výkřiky kovbojů i pláč dětí. „Banditi nám kradou stáda“,  znělo ze všech stran mezi ozvěnami výstřelů. Ze Saloonu vyběhly i všechny noční pracovnice, ječely o sto šest a bály se, že je banditi odtáhnou sebou do svého doupěte, kde budou muset pracovat bez zaplacení a do roztrhání – těla samozřejmě. Mezi tím však bandité odehnali všechny krávy a městečko tím přišlo o mléko pro své děti. Okamžitě byla zorganizována trestná výprava, jejímž prvním úkolem bylo nalézt, pochytat a dohnat zpět všechny krávy. Ty byly nalezeny v krátkém čase. Banditi je opustili kousek za městem, protože hrozně bučely a bandité se báli, že budou polapeni. Stádo krav zachránilo, že byly ukradeny před ranním dojením, měly plná vemena, kde je tlačilo mléko a při tom, jak je bandité hnali z městečka pryč, se jim vemena bolestivě otloukala o kolena zadních nohou. Jezdci na koních je v krátké době pochytali, koním stříkala z toho trysku až pěna od úst, sil rychle ubývalo a proto museli být koně mezi jednotlivými jízdami pravidelně masírováni. To bylo slávy při návratu do města se všemi krávami, dokonce i obecním býkem, který je používán k plemenitbě.

Na večerním nástupu – po tradičním přání oslavencům a udělení další medaile Stříbrného koltu - čekalo osadníky městečka velké překvapení. Přišel mezi ně sám indiánský náčelník Šedý medvěd. Když slyšel o nájezdu banditů a krádeži krav, k překvapení všech sdělil, že i u nich byli banditi a ukradli jim z ohrady všechny mustangy. Také se jim podařilo mustangy nalézt, ale hlavní důvod proč přišel byl ten, že chtěl požádat o spolupráci při hledání a dopadení bandy Krvavého Billa. Šerif s radostí přijal nabídku, ale zároveň musel přiznat, že mezi osadníky nemá schopné stopaře a bojovníky. Jeho spoluobčané znají pouze Facebook a podobné internetové srágory, které na bandity neplatí a vyjádřil přání, aby náčelník a jeho lid naučili osadníky něco ze znalostí rudého muže. Náčelník byl potěšen a hned se pustil do práce. Základním prvkem přípravy rudého muže na boj je bojový tanec vsedě. Ten také okamžitě naučil vedoucí osadníků s tím, že při příští návštěvě si zkontroluje, zda to naučili všechny osadníky a naučí je dalšímu. Večer pak celé městečko ovládla radostná oslava návratu krav formou velké tancovačky, kterou uvedli oddíly nejstarších osadníků Country tancem. Potlesk nebral konce a všichni si slíbili, že tanec nacvičí a náčelníkovi při jeho příští návštěvě předvedou.

Kohoutí kokrhání probudilo osadníky po téměř protancované noci do nového dne, a protože se noční porada městské rady rozhodla vyrazit na výpravu za hledáním banditů, museli si připravit jídlo na cestu. Proto se také hned po snídani rozjela výrobní linka TMM (čti té em em) „Tesco – Maruška – Milošek a spol., které ve velmi krátké době nabalili balíčky na dalekou cestu osadníků. Ti museli překročit řeku Black River a doputovat na úbočí Skalinských hor, kde - podle zpráv indiánských zvědů – by se měla skrývat banda Krvavého Billa. V cíli cesty však žádnou bandu již nezastihli, za to získali velmi přesné informace o tom, kde se skrývá a jejich jmenný seznam. Po návratu do městečka se dali hned do čištění zbraní a jejich nabíjení. Zítra je totiž čeká náročný den. V podvečer pak osadníci pokračovali v práci na oddílových oštěpech, které bude zítra chtít vidět náčelník Šedý medvěd, vyráběli podle vzoru doneseného indiány jejich lapače snů a nejstarší osadníci měli názornou prezentaci indiánského boje a taktiky formou shlédnutí spagetti western filmu. Podaří se jim, spolu s indiány bandu konečně dopadnou a bandity zajmout? No, to uvidíme.

V dopoledních hodinách pokračovali osadníci v práci na indiánském stanu, městských domovních štítech i výzdobě města. Menší osadníci vyráběli indiánské lapače snů, pletli kožené náramky i náramky přátelství z bavlnek a nezapomínali na návrhy oddílových indiánských oštěpů, které na znamení přátelství chtějí v úctě sklonit před indiánským náčelníkem, jehož návštěva se blíží, jak napsal místní plátek „Kecy City Rocks“, redigovaný Mr. Pepou Bulvárem. Odpoledne pilně nacvičovali umění indiánských šamanů a naučili se jejich zaříkávání proti různým nebezpečenstvím například: ochrana před chladem „Teplo-ááá“, „Kuchta-hú“, které uvaří oběd, „Bu-bu-ne“, jež zneškodňuje prérijní bubáky, „Babo-mlč“, to zase umlčí štěkající tchyni a mnohé další. Velký úspěch mělo zaříkávání šamana „Hrc-frc“, jež zrodí nového bojovníka. Poté dokončili práci na indiánském stanu, a když jej poprvé uviděl šerif městečka při večerním nástupu osadníků, dojetím vytřel z každého oka nejméně ešus slz.

„To je nádhera“, zvolal „a až jej uvidí indiánský náčelník, musí zabrečet jako starý bizon!“ Každá stavba musí být řádně zapita a tak Tullamore Apple Whiskey tekla proudem. Šerif si s vrchním stavitelem Miloškem „štrngli“ do každé nohy, přiťukli si také největší pomocních. A ten nejlepší z nich obdržel vůbec jako první osadník medaili Stříbrného koltu, zároveň s certifikátem ji nosit na veřejnosti. Poté se již slova ujal Don El Pablo Dinnero, který je pozval do svého nově otevřeného Casina. V Casinu je přivítal Welkome drinkem, pohostil připraveným rautem a každému dal do začátku pěknou hromádku dolarů. Pak byly u mnoha stolů zahájeny karetní hry, kostky, ruleta a dokonce i skořápky. Hrálo se do dlouhých pozdních hodin a bankéř městské banky, který si v Casinu Dona Pabla přivydělává na vedlejší pracovní poměr – neb ve své chatrči musí živit tři děti -  měl plné ruce práce s výplatami výher.

Hned ráno měli naši osadníci vzácnou návštěvu. Na pozvání městského šerifa přišel z mexické strany starosta spřátelené obce Don Pedro, aby pomohl vysvětlit osadníkům správný postup při splachování „Water Latrine“, které hlavně seňoritám dělalo potíže. Názorně předvedl „trh za špagát“ vodního zásobníku po vykonání práce na Water Latrine i práci s Latrine štětkou v okamžiku, kdy tímto zařízením protéká splachovací voda. Šerif Great Rocks City poděkoval za pomoc, vyslovil přání pokračování dobrých mezinárodních obchodních vztahů. Za to dostal od Dona Pedra vzácnou radu. Indiánský náčelník, který se svým kmenem operuje v okolí má rád, když noví osadníci při budování města také na indiány myslí a postaví pro ně stan a umí něco ze života jeho lidu. Hned je sdílnější a k jednání s bílými osadníky přístupnější. Navíc prý se u něj dá získat nemálo zvěřiny i polních plodin za drahé kamení, jež se v této oblast nalézá. Proto se osadníci vydali ihned na cestu indiánským územím, načerpat informace i v praxi si vyzkoušet rady a vědomosti, jež načerpali z Příručky kovboje. Tu totiž každý z nich obdržel při příchodu do místa, kde budují město a obsahuje mnoho potřebného ke zdárnému životu v přírodě.

Celé odpoledne pak věnovali budování města a zahájili práce na indiánském stanu. Než bys´ řekl švec byl tu večer a nástup celého městečka. Tradičně v úvodu blahopřáli jednomu oslavenci k narozeninám, zhodnotili průběh dne a stanovili úkoly na den další. Když přemýšleli, co s načatým večerem – po tradičním večerním točení „Jackovy rulety“ dostavil se majitel tančírny Mr. Klaudius Picmaus a pozval je na první diskotéku do své nově vybudované tančírny „U povolné Rózy“. Osadníci se nedali dvakrát pobízet, nahrnuli se do sálu a tóny „diskošky“ ovládly celé městečko. Úderem 22.00 hodiny ukončil výstřelem šerif křepčení osadníků a vyslal je na sběr drahých kamenů, jež byly objeveny při hloubení základů městské šatlavy. S vykřikem: „Městu dochází základní potraviny, musíme je koupit od indiánů“ vyrazili osadníci za kameny a co vám budu povídat, za hodinu jich měli půl vědra. Spokojeně si vyčistili zoubky, umyli jen ruce a obličeje a po půlnoci ulehli do postýlek – s povolením šerifa – stylem „na černocha“. Pro neznalé na vysvětlení – „na černocha“ je bez večerní koupele, který však druhý den bude o to důkladnější.

Ranní kokrhání, bučení hladového dobytka a ržání koní probudilo osadníky do druhého dne. Nakrmili hladový dobytek, i drobnou havěť a teprve pak se sami nasnídali. První, co včera postavili, byla totiž velká kuchyň a jídelna, aby se měli kde stravovat. To bylo slávy – hned ji pojmenovali „Steak House u Mary a Alice“. V odpoledních hodinách se konečně – po dešti - dostali k pořádné osadnické práci. Bylo třeba soustředit zásoby, jež na své cestování potřebují. A to nejen potraviny, nápoje a oblečení, ale také koně, povozy, stany, rozličné nářadí a v neposlední řadě i zbraně a střelivo.

To vše se podařilo shromáždit právě v okamžiku, kdy přišla telegrafem zpráva o zvýšené aktivitě banditů Krvavého Billa. Hned se všichni odebrali na náměstíčko, kde si pod vedením šerifa procvičili obranu, kdyby došlo s bandity na pistolnický souboj. Na večerním nástupu pak poblahopřáli osadníkům-oslavencům, a padaly otázky na Krvavého Billa. Co asi chystá? Bylo třeba to zjistit a tak se večer vypravili zvědové do ležení desperátů, aby to zjistili. Desperáti mastili karty, mocně popíjeli, vytahovali se jeden přes druhého kolik, že toho již naloupili a osadníků i zabili. Navíc překřikovali jeden druhého, jak přepadnou osadníky v nově budovaném městečku Great Rocks City a o vše je oloupí. Nevšimli si proto, že je naši osadníci vystopovali a vyslechli si jejich plány. Osadníci po návratu domů se shodli na tom, že banditů je velice mnoho a že bude nutné spojit své síly proti nim s indiány. „To je úkol pro nejbližší dny“, zvolal šerif. Pod dohledem šerifových pomocníků a za tónů indiánské ukolébavky se všichni osadníci uložili ke spánku. Jen městská rada, vedená šerifem se odebrala do zasedací místnosti k poradě – pro ně den ještě zdaleka neskončil.

Příjezd osadníků do oblasti amerického středozápadu u Great Rocks, proběhl celkem bez problémů. V místě kde se rozhodli usadit a vybudovat městečko Great Rocks City je vše, co k životu svému i budoucích pokolení budou potřebovat. Rozlehlé pláně jako stvořené pro chov dobytka, hluboké lesy s hojností zvěře i bystřiny plné lososů. Pravda, hemží se to tu indiány i desperáty. Banda Krvavého Billa, jež čítá čtyřicet banditů, je největším postrachem kraje a jak se proslýchá, mají s ní problémy i indiáni.

Na večerní nástup městečka se veliká většina dostavila - k veliké radosti šerifa - oblečeni oblečena v kovbojských, či indiánských kostýmech. „Ano, takto se jezdí na prázdninové výpravy a ne s taškou plnou šminek, halenek a vlasových gelů na diskotéky – i když vím, že i na ty jste nezapomněli“, zvolal se slzou v oku šerif.

Prvním úkolem osadníků, bude zajistit dostatek zásob, zbraní povozů i koní, dostatek tekutin, materiálu na stavbu městečka i takových drobností, jakými se zdají být například nitě, jehly, hřebíky a mnoho dalšího. Než se dohodli, co vše bude do začátku potřeba, schýlilo se v Great Rocks k večeru. Kojoti na prérii zahájili svůj noční koncert a nad provizorním tábořištěm osadníků zazněla poprvé stará ukolébavka, kterou dětem prérie bude každý večer zpívat indianská stařena Dlouhý vlas.