Letní tábor Velké Skaliny

Po dopoledním úklidu jeskyní vypukla Ledová pouť s mnoha atrakcemi, ve kterých naši cestovatelé mohli získat penízky, jež rozmnožily ty, co již v průběhu cestování Dobou ledovou získali v soutěžích. Za ty si mohli v Ledovém obchoďáčku nakoupit mnoho zboží, od cukrovinek všeho druhu, přes kopice plyšáků, originální PC programy, špionážní pero s kamerou, až po nejrůznější reklamní zboží, které jsme získali od sponzorů, jimž prázdninové akce pro děti nejsou lhostejné.

Na večerním nástupu letošní Skaliny uzavřel Sid Milošek, který popřál všem dětem krásné prožití druhé poloviny prázdnin a slíbil, že se do Velkých Skalin příští rok - z dalekého Slovenska - velmi rád vrátí. Tato slova „hlavase“ Petra tak dojala, že dětem prozradil, co je čeká v příštím roce na druhém běhu.

Celé Skaliny budou proměněny westernové městečko plné kovbojů a indiánů. Nebude chybět ani padouch, který bude pronásledován muži zákona vedenými šerifem a jeho pomocníky, krásné ženy, poštovní úřad i vyhlášený Saloon s honky-tong pianem a tančírnou. Budeme se prohánět prériemi Divokého západu a jistě se mnohému naučíme a ani o zábavu a legraci nebude nouze.

Na cestě k záchraně před Oblevou a její velkou vodou zbývalo našim cestovatelům překonat poslední překážku. Tou bylo jezero, vytvořené vodou z tajících ledovců Doby Ledové. Uprostřed něj pak již z dáli viděli vysoký skalní útes zvaný Skaliňák, a na něm loď, ke které putovala všechna zvířata i lidé ze širokého okolí. Dostat se k němu dalo pouze pomocí lodí, jež museli vyrobit z toho, co bylo nejrychleji po ruce. Celé dopoledne věnovali jejich výrobě a o poledním klidu se odreagovali poslední „jízdou“ na velké ledové skluzavce, která díky postupující Oblevě mizela téměř před očima.

Odpoledne pak naposledy změřili teplotu Diegovým teploměrem, nalodili se do vyrobených člunů a v krátkém období mezi bouřkami dopluli šťastně k útesu Skaliňáku.

Své loďky nechali napospas vodám Oblevy a po krátkém zhodnocení, kdy vyhodnotili nejlepší cestovatele, poděkovali kuchařkám výpravy za vynikající péči o jejich žaludky i svým velitelům družstev se spořádaně nalodili a radostně zamávali vodám Oblevy, jež je dostihla. Velká voda Oblevy nadzvedla loď z útesu a za jásotu všech zachráněných, se všichni cestovatelé spolu s Mannym, Sidem, Diegem i veverčákem Scrattem vydalivstříct novým prázdninovým dobrodružstvím.

Hned po snídani se všichni vypravili hledat pomoc k záchraně Sida. Za pomoci tiché pošty se malým a středním cestovatelům podařilo zjistit, že pidi-lenochodi budou požadovat drahé kamení, jež střeží tři nekompromisní strážci –Milošek,  Kakafuk a Cicifrk doprovázeni střetem Putifarkem. Celému nalezišti drahých kamenů kraluje postavou malý, ale duchem velký král Krťák a jeho rosnička Hanka. Tam se také v noci vypravili velcí cestovatelé. Než vyrazili na výpravu do temnot ledové noci, stihli ještě uspořádat romantickou večeři pro vítězné páry tanečního maratonu, vyhlášeného na jedné z mnoha diskoték našich cestovatelů.

Po nočním pochodu, před nalezištěm byli velcí cestovatelé zastaveni strážci, kteří se kroutili, vymlouvali, snažili se odbýt naší výpravu, ale nakonec „vyměkli“ a šli se zeptat Krťáka, zda může být výprava vpuštěna pro pár kamínků. Král si nechal předvést taneček jež pro něj nacvičili, vytřel slzu dojetí z oka a nakonec svolil. To si dal!! Do hlubin lesa i tůní potoka se naši velcí cestovatelé vrhli s takovou vervou, že zakrátko celý prostor vypadal jako státní pokladna jedné nejmenované středoevropské země. Po odchodu výpravy si král Krťák rval vlasy, ale co naplat, jeho naleziště zelo prázdnotou. „Inu což“, povzdechl si Krťák. „Nějak bylo, nějak bude. Zavedu škrty, zvýším daně, bohatým neuškodím a daňoví poplatníci to vbrzku zaplatí“. Po těchto slovech se ponořil do svého podzemního paláce a vícekrát jej nikdo neviděl.

S velkou radostí nemohli obyvatelé Doby ledové ani dospat rána. Máme drahé kameny, Sid bude zachráněn!!! Vypravili se tedy neprodleně do vesnice pidi-lenochodů, ale čekalo je velké rozčarování. Sid byl uvázán u kůlu před pidi-lenochodí kuchyní, a starosta vesnice mocný Coda-fuk se svým čtyřnohým přítelem Blafákem si brousili zuby, jak si nejen oni, ale celá vesnice na něm pochutnají. Sid se svíjel a snažil se uniknout koření jež na něj sypal, jako přípravu na pečení. Nepomohly drahé kameny, nepomohly připravené oslavné řeči popisující hrdinské činy Sida a lichotící pidi-lenochodům. Kolem Sida se linula vůně skořice, kterou mu starosta s tekoucími slinami sypal i do očí, a jeho pes slintal podobně – těšil se na kostičky. Po drahné chvíli starosta Cody-fuk navrhl, že pokud jako náhradu Sida mu cestovatelé upečou horu zákusků se skořicí – oblíbeným to kořením pidi-lenochodů – dalo by se o propuštění diskutovat. Celá výprava se vrhla do práce a v krátké době zavonělo celou vesnicí pečení, kterému vévodila vůně skořice. Pro jistotu uvařili vesničanům i plné kotle polévky a opekli buřtíky pro psa Blafáka. No, nebudeme to protahovat. Starosta Sida propustil, vrhl se ke stolu kde vrněl na zákusky, koláčky a dalšími ňamkami jako malé dítě a pes Blafák po posledním buřtíku spokojeně zavrtěl ocáskem a zavrtal se do pelíšku, kde si s plným břichem mohl nechat jen zdát o pečeni ze Sida.

To bylo radosti. Sid byl volný. Také to naši cestovatelé hned do dlouhých nočních hodin oslavili velkou soutěží o titul MISS LEDNICE a MISS MRAZÁK. Na molu soutěže se střídalo velmi mnoho soutěžících, hudba řvala, sál ječel nadšením, a kdo vyhrál? No přece všichni. Vždyť  Sid je opět mezi nimi.

Není však všem dnům konec, ani naše záchranná cesta před Oblevou nekončí. Stihneme se ukrýt do bezpečí??

Po noční „bojové hře“ našich zdravušek, kterou zorganizovali rodiče dětí, se Ledová země probudila do nového dne, sice chladného, ale alespoň nedeštivého. Zdravušky odvedly Mannyho a Sida ke kontejneru, kde jim ukázaly kopici krabic od pizzy. Nad „rozumem některých rodičů jim zůstal i rozum stát. Tolik jich oba dva po návštěvách rodičů ještě v životě neviděli. A to již prožili nasčítaně na táborech nemálo let.

Dopoledne prošli všichni malí cestovatelé velkou sněhovou závějí, tvořenou nesmírným množstvím vloček ve formě hvězdiček. Museli ji celou odklidit, aby zachránili soby, kteří v ní byli uvězněni a nemohli z ní ven.  Odpoledne pak museli pomoci evakuovat tygříky z ledové ZOO, která byla odříznuta od záchranné trasy rozvodněnou horskou říčkou. Malí tygříci byli zachráněni a doneseni na základnu naší výpravy, kde o ně bylo až do večeře pečováno a splněna jim jejich přání. Byli nejen napojeni a hýčkáni pamlsky, ale v případě potřeby byli i masírováni. Dokonce jedné skupině jejich lovci hráli na kytaru, zpívali a tygříci se s melodickým vrčením rádi přidali.

Spokojenost narušila večerní zpráva, že lenochoda Sida drží v zajetí pidi-lenochodi v jejich vesnici a co bylo ještě horší, zpráva říkala, že jej – jako Pána ohně – chtějí obětovat ohnivou obětí svým modlám. „To tak nemůžeme nechat“ zvolali všichni sborem a hned se radili, jak Sidovi pomoci. Podaří se jim to? Pidi-lenochodi jsou sice docela přítulní a zábavní, ale když jde o oběť jejich modlám, dovedou být velmi nekompromisní a zatvrzelí.

Dalo by se v závěru včerejšího dne konstatovat, že naši malí cestovatelé Dobou ledovou splnili svůj úkol, odevzdali človíčka, a zbytek pobytu v ledových pustinách stráví příjemným nicneděláním a vychutnáváním dosaženého úspěchu. Nic takového je však nepotkalo, neboť již v nočních hodinách došlo p prudké klimatické změně. Nastalo velké oteplování, způsobené hlavně sopkami a vyvěráním žhavé lávy. Pohled to byl sice úžasný, ledová pustina se celá chvěla, sopky vytvářely na oblize světelné efekty nad kterými se až dech zatajoval, ale nic platno. Oteplení sebou přineslo velkou Oblevu a s tím nové nebezpečí, kterému budou muset nejen naši kamarádi  Manny, Sid, Diego a Scratt čelit, ale spolu s nimi i všichni obyvatelé Doby ledové. Moudrý Manny hned ráno svolal všechny své kamarády, kterým sdělil, že s Oblevou přichází velká voda a před jejími valícími se vodami se lze zachránit pouze tak, že dojdou ke vzdáleným horám, kde na kopci postaví loď. Na cestu se však musí znova zásobit a to jak energetickou potravou, tak i oblečením a věcmi denní potřeby.

Proto se dopoledne vydali získat vhodné potraviny. Jaké však, aby jim dodaly tolik potřebnou energii? Na území Doby ledové rostou stromy, které všichni znají pod názvem strom Mlsoň. Jeho plody, sladké bonbónky jsou tím pravým zdrojem – nevelké, ale přesto vysoce účinné. Navíc obsahují i vysoké množství vitamínu C, jež na daleké cestě pomůže kamarádům překonat těžkosti s chrupem. Takové uvolnění zubů, by právě pro Mannyho a jeho kly bylo velmi nebezpečné.  Stromy Mlsoně byly nakonec zcela očesány a nejlepší prevencí na dalekou cestu byla jejich okamžitá konzumace.

Se spokojenými bříšky si odpoledne zasportovali, aby utužili svou fyzickou kondici a v podvečerních hodinách začali soustřeďovat své potřeby formou trhu, který organizovali dva obyvatelé osady lidí, kteří tak poděkovali našim kamarádům za záchranu človíčka. Až do soumraku probíhal výměnný obchod buď za penízky zvané „Sobíky“, nebo rovnou kus za kus. Do obchodování se zapojil i Sid, který svými radami nemálo napomohl ke zdárným nákupům a hvězdou tržnice byla cyklistka Hanička, která na svých divokých modrých kolo-saních vjela do tržnice, ověnčena havajským věncem květů, ze kterého vykukovali plyšáci Doby ledové, jež byly na prodej. Nakonec prodala i kolo, stržené penízky zastrčila do přenosného, osobního trezoru jehož obchodní název je „šajska“ a odkráčela z tržnice po svcých. Základním smyslem trhu bylo získat nejen potřebné věci denní potřeby na cestu a to v co největším množství za co nejméně penízků, ale vytvořit i zisk, který byl následně vyhodnocen.

Noční déšť smazal všechny stopy, ale naši nerozluční kamarádi drželi směr pochodu a tak nesešli z cesty, kterou svými chodidly vyznačili ve sněhu obyvatelé osady. Velkým pomocníkem jim byl tygr Diego, který v nich našel nové kamarády, zapomněl na úkol ukrást človíčka a nakonec i pomohl v boji s tygry, kdy se postavil na stranu svých nových kamarádů. Hned ráno po rozbřesku se rozjela kuchyně Doby ledové do úžasných otáček. Vždyť musela připravit více jak 150 balíčků na cestu pro všechny naše kamarády, jež se vydají na poslední úsek cesty ve stopách osadníků. Z posledních zpráv vyplynulo, že se osadníci utábořili pod horou Kohout  a zbývá jen kousek cesty k jejich nalezení. Manny, Sid, Diego i sám veverčák Scratt se střídali v nesení človíčka, cestou mu vyrobili krásný nový náhrdelník a než stačili udělat poslední uzlík na šňůrce, již viděli v dálce stoupat úzký proužek dýmu z ohně osadníků. Celí rozradostnění se do těch míst rozeběhli s cílem předat človíčka konečně jeho družině a tím vykonat dobrý skutek, v jehož naplnění celou dobu věřili. Osadníci- lovci, když spatřili pádícího Diega, supícího Sida, valícího se Mannyho a radostně vřeštícího Scratta s jeho neodmyslitelným žaludem, vyskočili od ohně a s kopími se vrhli na naší pádící skupinku.  Inu, on se někdy dobrý skutek nemusí vyplatit a jak říkal klasik humoru jedné země: „Za dobrý skutek se vždycky platí kopancem, to je mezinárodně uznávané platidlo“. Nutno však přiznat, že lovci v posledním okamžiku poznali, že skupinka přináší jejich ztraceného človíčka, kterého již dávno oplakali a sklonili svá kopí. Sid opatrně položil človíčka do sněhu a celá skupinka poodešla, aby nerušila radost lovců nad shledáním s malým človíčkem. Naposledy zamávali, človíček se šťastně usmíval v náručí svého otce a také kamarádům zamával. V krátké chvíli sněhová planina osiřela a naši – nyní již nerozluční kamarádi – se vydali svou cestou, dál na sever vedeni moudrým Mannym.

Naši malí kamarádi – cestovatelé Dobou ledovou - se vrátili do jeskynního komplexu, kde na ně pro všechny případy čekala zdravotní služba. Když uviděla, že jsou v pořádku, všichni a nezraněni, otevřeli se jim od samého úžasu ústa a jen chutná večeře je donutila své sanice znovu rozhýbat.

Dopoledne bylo vyhrazeno k práci na dokončování výzdoby jeskyní. Paní zima ovládla krajinu, rampouchů bylo nepočítaně, vloček ještě o něco více a výzdobu doplňovalo velké množství vlastnoručně namalovaných obrázků našich kamarádů z Doby ledové. Proto také po obědě měla hodnotitelská skupina plné ruce práce a vrásek na čele při hledání nejlépe vyzdobené jeskyně. Sil jim ubývalo a oči je od samého sněhu a rampouchů tak pálily, že si museli dát – spolu s našimi cestovateli Dobou ledovou – vydatnou houbičkovou svačinku doplněnou mrkvičkou. Ta unaveným očím pomohla a mohli tak po svačince pokračovat v cestě k osadě lidí.

Po odpolední svačince nalezl Sid lidské stopy, spolu s Mannym je prozkoumali a shodli se na tom, že se k lidské tlupě blíží a tím se blíží i okamžik, kdy človíčka předají osadě. Tygr Diego, který stále čeká na nestřežený okamžik k uloupení dítěte, vycítil příležitost a navrhl zkratku jeskynním komplexem.  Než stačil opatrný Manny Sida varovat, vrhl se Sid i s človíčkem do první jeskyně a jízda na velké skluzavce započala. Ostatní kamarádi se totiž z obavy o osud obou vrhli za nimi a ledové království je zcela pohltilo. Museli prokázat obratnost, rychlost, přesnost i odvahu, aby cestu ledovou zkratkou zvládli. Nakonec ale vše dopadlo dobře, ledová past je propustila a na oslavu z vítězství nad mocnou přírodou si večer „střihli“ oblíbenou diskotéku, po které prahli po celou dosud probíhající cestu. Slíbili si, že se ale k ledové skluzavce – v době až bude tepleji a bude ozářena sluníčkem – vrátí a pořádně si na ní zařádí. No, uvidíme.

Do rána se malý človíček vyspinkal jako Jezulátko a s ním i všichni naši cestovatelé. S prvními paprsky slunce však byli na nohou s cílem sehnat pro něj nějaké lidské jídlo. Jak již včera mamut Manny navrhl, bylo jejich cílem hnízdo ptáků Blbounů, kteří strážili několik melounů. K nim se však mohli dostat jen údolím stráženým smečkou tygrů. Tam šlo opravdu o krk. Každý měl tři životy z krepového papíru a musel z nich ochránit co nejvíce, aby mu zbyly síly na ptáky. Po překonání údolí vyšplhali na útes k hnízdu a utkali se s hejnem Blbounů v lité řeži. Peří lítalo na všechny strany, ptáci kolem sebe a hlavně hnízda nemilosrdně klovali, bili křídly, řvali, krákorali, ječeli, pištěli, ale nakonec podlehli. Mnoho z našich cestovatelů přišlo o své „životy“, ale konečného vítězství a získání melounů pro malého človíčka bylo dosaženo. To bylo radosti!!  Nejen v dětských očích, když človíček spatřil melounovou pochoutku, ale i v očích Sida, Mannyho, ale i tygra Diega. Ten totiž, vyslán vedoucím tygrem smečky k uloupení človíčka našim kamarádům, sám hladový jako „kudla“, pomohl všem v boji s ptáky a taky kousek melounu dostal. Melounů bylo dost a tak jej ochutnali všichni, kdo bojoval. Napapaný človíček se usmíval od ucha k uchu a po jídle si spokojeně několikrát krknul. Sid mu namasíroval bříško a Manny rozhodl, že mu před spaním budou vyprávět pohádku. To se tak prý v lidských tlupách dělá. Všichni hned pohádky nacvičili, a protože se každý chtěl uplatnit, bylo pohádek nakonec velmi mnoho a než je všichni dovyprávěli, spal človíček jako dudek. I naši cestovatelé se schoulili do klubíček ve svých jeskynních pelíšcích a velmi rychle usnuli. Noční kulisu, osvětlovanou měsícem v úplňku, rušilo jen vzdálené vytí polárních vlků, jichž je Doba ledová plná.

Hned ráno po snídani předvedli nejstarší cestovatelé Dobou ledovou divadelní představení o přepadení osady smečkou tygrů. Překvapení osadníci se pustili do tuhého boje. Mezi tím matka malého človíčka se dala na zběsilý útěk, vrhla se z vysoké skály do vln horského jezera a z posledních sil svého synka postavila na břeh. Poté se voda za ní zavřela. Najít človíčka nebylo však jen tak. Z kůže, do které byl zabalen vylezl, zanechal ji na břehu a hledal, kam by se schoval. To byl úkol našich cestovatelů: Najít človíčka a zachránit před tygry, jež po něm usilovně pátrali. Indicie k trase pochodu se podařilo ze stop lidského mláděte vyluštit a odpoledne vyrazili nejstarší cestovatelé k jeho záchraně. Nakonec vše dobře dopadlo, človíček i kůže, do které byl zabalen, byly nalezeny a na večerním nástupu cestovatelů Dobou ledovou byl slavnostně předán lenochodu Sidovi. Ale co to? Usilovně plakal, nepomohlo zabalení zpět do kůže, aby se ohřál, nepomohly grimasy, které k jeho rozveselení dělali Sid i veverčák Scratt. Dokonce Sid človíčka i očuchal, zda nepotřebuje přebalit, ale ani to nepomohlo. Nakonec po poradě s mamutem Mannym usoudili, že bude mít asi hlad a Scratt mu nabídl oříšek a dokonce i svůj žalud. Ani to však nepomohlo. Nakonec si vzpomněli, že cestou viděli ptáky Blbouny, kteří měli melouny. Usoudili, že to by mohlo být jídlo pro lidské mládě. Hned zítra vyrazí k Blbounům, požádat je o trochu potravy pro človíčka. Dostanou ho?

Cesta do oblasti, kde bude příštích 14 dní vládnout Doba ledová nebyla vůbec jednoduchá. Organizační schopnosti hlavního dopravce byly na takové úrovni, že jsme do jeskynního komplexu Ledových hor cestovali na třikrát. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Po obědě složeného z mamuta na kmíně s rýží jsme prošli všichni zdárně zdravotním filtrem a byli uznáni schopnými absolvovat náročnou cestu, která nás očekává. V podvečerních hodinách jsme se všichni sešli na prvním nástupu cestovatelů, kde jsme si řekli základní pravidla života v Době ledové od pravidel stravovacích, denního programu až po pravidla kázeňská a hygienická. Poté vypukla první ledová divoška, zvaná „Seznamovačka“ řízená diskžokejem Vavříkem. Ten se do oblasti Doby ledové dostavil vlastními sáněmi a z nich v první řadě vyndal kompletní aparaturu na diskotéky i s reprobednami, světelnými a kouřovými efekty a dalšími prý nezbytnými proprietami. Až nakonec vyndal malou taštičku s osobními věcmi. Úderem 20.00 hodin diskotéku spustil a mocný, dunivý proud hudby doprovázený světelnými efekty probudil nejen obyvatele Doby ledové ale i fotografa, jež první snímky dne pořídil teprve až večer.

Ráno zahájili naši malí cestovatelé Dobou ledovou svou pouť. Veverčák Scratt se marně snažil svůj žalud zahrabat a kolemjdoucí lenochod Sid nalezl krásnou pampelišku. Už si představoval, jak mu klouže krkem do žaludku, ale v tom mu ji Scratt vytrhl z rukou a pelášil s ní pryč. K tomu se nachomýtl mamut Manny a Sid mu vyprávěl, jakého příkoří se mu dostalo. Najednou kouká a všichni obyvatelé Doby ledové v houfech odcházejí. I ptá se Sida, kam že jdou. „Na jih“, odpověděl mamut, „ale já mám huňatý kožich a tak jdu na sever.“ „Vezmi mne sebou“, žadonil Sid tak dlouho, až jej mamut přijal pod své ochranné kly, ale za podmínky, že si na cestu vytvoří dostatek zásob v podobě teplých nápojů a velkého množství teplého prádla. Sid to přislíbil a požádal naše malé cestovatele, aby mu s tím pomohli. Nejdříve nanosili potřebné množství tekutin a posléze dodali i velké množství oblečení všeho druhu, mezi kterým nechyběly ani sluneční brýle, proti sněžné slepotě.

V odpoledních hodinách využili krásné počasí k osvěžení v chladivých vodách horské říčky – svedené do bazénu u hlavní jeskyně a večer si naplánovali výpravu za dalšími dobrodružstvími Mannyho a Sida. Dozvěděli se totiž, že smečka divokých tygrů chce sebrat lidské mládě v osadě lidí. Podaří se jim to? No, uvidíme.