Letní tábor Velké Skaliny

Úchvatný pohled se naskytl hned v brzkých ranních hodinách všem, kdo na Skalinách pohlédl z okna. Azurové nebe a mlha, tekoucí dolů do údolí, slibovaly překrásný den. O stejný pohled nepřišli ani malí táborníci, kteří z mlhy Budějovické kotliny na tábor přijeli. Hned po vystoupení z autobusu je objaly sluneční paprsky a kufr, nekufr, hned si dali velmi chutný oběd ve stylu anglické kuchyně. Vždyť přijeli cestovat kolem světa a právě Anglie je jejich nástupní základnou. Po obědě se všichni ubytovaly, na procházce po okolí se navzájem seznamovali nejen se svými vedoucími, ale i mezi sebou a po večeři si v jídelně pohovořili o základních pravidlech pobytu na táboře. Pak už jen na kutě – vždyť zítra již všichni vyrážíme.

Dopolední nástup táborníků měl za úkol seznámit všechny s faktem, že hrdina Julese Verna – svobodná anglický gentleman Phileas Fogg se svým francouzským sluhou Passepartoutem – cestoval v roce 1872 kolem světa za 80 dní, my však to budeme muset stihnout mnohem rychleji. Na cestu máme k dispozici pouze dní třináct, ale na druhou stranu je pravda, že v dnešní době máme více možností a technických vymožeností k urychlení cesty. Po rozdělení do čtyř cestovatelských družstev, která budou mezi sebou soutěžit o prvenství, nastoupili všichni do vlaku, který je měl dovézt do přístavního města Dover. To se pomocí štafetové soutěže povedlo a hned po obědě nastoupila družstva na trajekt do Calais, k přeplavení kanálu La Manche. Nejdříve se ale všichni dosyta vykoupali ve vlnách Atlantiku, jehož vody všechny příjemně svlažily v odpoledním žáru. Avšak ouha, po nalodění na trajekt zjistili, že do trajektu teče jako do starých necek a museli se celou cestu potýkat s valící se vodou, nejdříve rukama, pak za pomoci lžic. Jejich výkony bedlivě sledoval a měřil kormidelník Kaspi a protože nakonec dorazili v pořádku do přístavu Calais, odměnil všechny malou svačinkou ještě na trajektu. Lodní společnost však není prvotřídní restaurant a tak si každý musel svačinku – „Socka suchar“ - najít v mouce při výstupu z lodě. Přístav Calais všechny pak přivítal tradiční francouzskou sýrovou pomazánkou, jež se podávala ke druhé večeři a znaveni po vysilujícím pumpování na lodi všichni padli do postýlek jako podjatí.

Ranní slunce vyhnalo cestovatele z pelíšků a celé dopoledne věnovali oddílové činnosti. Po vynikajícím francouzském obědě – risse bujón, tomate sauce a roures nudlés – vyrazili vlakem na cestu do Paříže. Museli však vystoupit po přepadení vlaku Komunardy. Kulky jen svištěly. No, spíše bzučely, neboť to byli ovádi, ale malí cestovatelé na ně vyzráli přípravkem Repelent, jež je držel v dostatečné vzdálenosti. Cestou se vykoupali v nádržích a bazénech Loiry. V Paříži se jim podařilo sehnat na cestu do Itálie vzducholoď, té ale v Aplách došlo palivo a ztroskotali. Lyžařským uměním i perfektním použitím sněžnic prosluli cestovatelé při sestupu z Alpských velikánů, docestovali do Říma a dali si vynikající večeři – dušenou šunku Proscuto a jako přílohu čočkali na kyseli (česky prostě čočku). Po večeři přejeli úzkokolejkou do Brindisi (část cesty museli běžet po pražcích) a nastoupili na loď, jež je má dovézt do Suezu. V Brindisi je dostihl detektiv ScotlandYardu – Fix – který sleduje Fogga už z Londýna. Na loď se ale málem nedostal, musel se spokojit s kajutou, kde byl převážen turecký trestanec. Mezi tím Fogg a jeho sluha Passepartout oslavili prozatím dobrý průběh cesty účastí na lodním tanečním večírku, který se konal pod názvem „Diskotessi přiblbláre“. Pak už se jen uložili ke spánku s tím, že zítra vystoupí v Suezu na africkou půdu.

V noci, před přistáním v Suezu, projela loď velkou bouří. Z nebe se valily proudy vod, mezi kterými křižovaly blesky, až jeden z nich zasáhl i počítač řídícího cestovatelského centra. Druhý vletěl do lodní kuchyně a přesným zásahem vyřadil část zařízení, potřebného k uvaření oběda. Kdo měl ruce, přiložil je k dílu, provoz kuchyně byl obnoven a oběd zachráněn. Mezi tím naši malí cestovatelé museli směnným obchodem získat co nejvíce peněz, aby za ně mohli koupit jediný možný dopravní prostředek, k cestě do Asie. Ano, domníváte-li se že slona, domníváte se správně. Takový slon uveze celé družstvo cestovatelů, jen bude nutné rozhodnout, kdo pojede na hřbetě, kdo na chobotu a kdo na ocasu. Ten bude muset bedlivě sledovat případný výkon sloní potřeby a včas uskočit. Během této cesty zachránili naši cestovatelé spolu s Foggem a Passepartoutem z pohřební hranice mladou indickou ženu Aoudu, která měla být podle místních zvyků proti své vůli upálena se svým mrtvým manželem. Její záchranu museli vybojovat s místními obyvateli a vodou uhasit pochodně připravené k zažehnutí hranice. Protože by Aouda nebyla ve své vlasti v bezpečí, slíbili jí, že jí vezmou sebou k jejímu příbuznému do Hongkongu.

Přes noc pokračovali naši cestovatelé lodí do Bombaje. Dopoledne si v indickém žáru dopřáli trochu sportu, kterým utužili svou „fyzičku“ – jako kdyby věděli, co je čeká. Když si po sportu trochu odpočinuli a využili k ochlazení vymoženost civilizace – sprchu, neboť kalné vody řeky Gangy je k vykoupání vůbec nelákala. Tu najednou se dostali se zajetí a jejich únosci požadovali výkupné. Museli svázáni a se zakrytýma očima přejít do sídla únosců. Část cesty museli projít v písečné bouři a cesta, ostatně jako již několikrát, před ně kladla nemalé nástrahy. Všechny museli splnit poslepu a dojít do cíle. Tam se podařilo anglické armádě zajatce vysvobodit a šťastně doputovali do Kalkaty. Nakonec chladivé vlny Indického oceánu jejich dnešní strasti zcela smyly. A když slunce zapadlo za horizont, zahráli si všichni oblíbenou indickou soutěž „BAŤOH“, v českých zemích známou jako „KUFR“. Pak už se jen našim cestovatelům vplížil pod víčka hluboký a posilující spánek Však budou ještě síly moc a moc potřebovat.

Spánek byl tak sladký, že než se cestovatelé vyhrabali z pelíšků, zjistili, že loď do Hongkongu odjela přesně na čas. Óóóó, jak litovali, že se asijská lodní doprava neřídí zvyklostmi Českých drah!!! To by zajisté stihli nejen loď, ale i snídani s obědem dohromady!! Museli proto cestovat napříč kontinentem v nosítkách, neboť pořádné cesty na dopravní prostředky neexistovaly. Mezi tím doktor výpravy spolu se svými asistentkami prohlédl ubikace cestovatelů a konstatoval, že se zatnutými zuby a přimhouřenýma očima se to dalo přežít. Do Hongkongu – střídajíce se v nošení a za přísného dodržování pitného režimu v dnešním horku - dorazili kolem poledního. Po dobrém obědě upadli - ostatně jako všichni kolem nich - do chladivého stínu. Až do vzdáleného Hongkongu dorazilo odpoledne za cestovateli Hitrádio FAKTOR. Soutěže střídaly soutěže, vše bylo doprovázeno výbornou muzikou a nebýt faktu, že cestovatelé byli voláni na kaši Mao-C-Tunga, soutěžili by ještě teď. Po zhltnutí kaše se všichni odebrali na Hongkongský karneval, kde se detektiv Fix snažil zatknout Fogga. Hongkong byl totiž posledním místem, kde tak mohl učinit, neboť tam ještě platí britské zákony. Zdržel proto sluhu Passepartouta v opiovém doupěti, pořádně ho „nakouřil“ a tím mu zabránil sdělit svému pánovi, že loď do Jokohamy odjede dříve, než bylo v plánu.

Loď do Jokohamy skutečně odjela dříve, naši cestovatelé ji zmeškali a bylo nutné najít jiný způsob dopravy. Jednou z možností bylo odjet malou bárkou do Šanghaje a tam stihnout zmíněný parník. Cestou je však přepadli piráti a boj byl velmi litý. Bylo totiž potřeba uchránit jednoho z družstva před střelami pirátů, hlavně před jejich obávanými vodními pumami. Nakonec byli piráti poraženi na hlavu, přistáli v Šanghaji, ale ouha. Zatkla je čínská palácová armáda a vedla je do Zakázaného města. Tam je celé odpoledne máčeli ve vodě ve snaze z nich dostat informaci o pravém cíli cesty. Máčení pro naše cestovatele však nebylo žádným mučením, naopak, v žáru asijského slunce bylo velmi příjemné. Čínská císařovna Ting-Ťong v závěru dne uvěřila Aoudě – indické princezně, kterou Fogg zachránil – že její příbuzný ke kterému ji Fogg vedl, odcestoval do Evropy a ona musí za ním. Propustila všechny cestovatele a nechala je dopravit císařskou lodí do Jokohamy.

„V Jokohamě přístavu, kde noc vládne tmou,…“ mohli si naši cestovatelé zazpívat při příjezdu do Jokohamy. Cestou projeli bouří, která za sebou přinesla brázdu nějakého tlaku, plného deště a hlavně ochlazení. Vždyť včera bylo 32 st.C a dnes pouhých 15 st.C. No, nastalo velké oblékání všeho teplého, co bylo po ruce. Během dne nacvičovali divadelní představení, které slíbili císařovně za to, že je dopravila, kam potřebovali. Čínská císařovna totiž do Jokohamy přijela spolu s nimi na státní návštěvu svého kolegy, japonského císaře Hirokaťata. Pak pro inspiraci shlédli první dva díly Verneovy „Cesty kolem světa za 80 dní“. Japonský císař na počest vzácné návštěvy uspořádal z daní svých poddaných (ostatně jako všude jinde na světě) velkolepý banket, kde podávána císařova specialita „Jamamoto-játro-vrtulo“. Večer si pak celá společnost ukrátila oblíbenou palácovou hrou „Výslech zajatců“, která je v krajinách střední Evropy také známá a je nazývá „AZ kvíz“.

Aby naši cestovatelé nevypadli i v den odpočinku z tempa, proběhli si krátkou trať kolem Jokohamy, kde museli složit text psaný čínskými znaky, rozluštit jej a úkol, který obsahoval splnit. Pomáhala jim v tom čínská princezna Terka, která byla k tomuto účelu vybavena ochrannou fólií, aby ani kousek z její krásy nebyl poškozen. Mezi tím jela cestovatelská kuchyně na plné obrátky a pod hbitýma rukama kuchařek vznikala fantastická cestovatelská pochoutka – svíčková na smetaně s knedlíčkem. Hned poté se otevřely brány a invaze návštěvníků, kteří si přijeli prohlédnout malé cestovatele, nebrala konce. Jokohamský přístav chvílemi praskal ve švech, nákladové prostory vydávaly celkem s radostí dovezené zboží a naopak přijímaly převážně oblečení, na které se týdenní putování cestovatelů zapsalo, v mnoha případech i nesmazatelným způsobem. Večer, po skončení invaze návštěvníků, se skupina cestovatelů rozloučila s Jokohamou způsobem, který si sami odhlasovali. Drtivou většinou vyhrála možnost velké diskotéky, kde bylo využito nemálo návštěvníky dovezeného zboží – čistá navoněná trička, halenky, make-upy, voňavky, gely a další. Začátek však byl věnován čínské císařovně a japonskému císaři, kteří shlédli cestovateli připravený divadelní kousek. Nutno přiznat, že to pro ně byl zážitek tak nevšední, že čínská císařovna zapomněla i dýchat a musela být na konci kusu oživována mocným dechem císaře Hirokaťata, který se toto oživování naučil za americko-japonské války od nepřítele, který jej přezdíval „dýchání z tlamy do huby“

Jen co se ráno čínská císařovna Ting-Ťong probudila, doznívaly v ní neuvěřitelné zážitky z divadelního představení. Vyslala proto svou dceru – princeznu Ťu-li-bu-li, aby našim malým cestovatelům ukázala, jak se vyrábí a pouštějí čínští papíroví draci. Hned se všichni dali do práce a mezitím císařovna sezvala všechny poddané, aby shlédli nevšední divadelní zážitek, k jehož opakování cestovatele požádala. Po povedeném odpoledni, troše sportu ve stylu „stref se a pokračuj“ a vypuštění draků se všichni těšili na nalodění do lodě, jež je všechny přepraví přes Pacifik do Ameriky, neboť čas ubíhá a zdržení po trase bylo již dost a dost. Podaří se jim to? Nejdříve však museli přijmout pozvání na večeři na rozloučenou, při které císařští kuchaři – dovezení z dalekých Čech - podávali vynikající „Čočka-li s ko-ko vejcem“.

Nalodění a plavba přes Pacifik proběhla bez problémů a ráno všichni již vystoupili na západním pobřeží Ameriky – v San Francisku. Tam museli – hned jak sdělili že chtějí putovat napříč kontinentem - zkušebním komisařům předvést své znalosti v topografii, orientační smysl, paměť a několik dalších věcí. Bez potřebných znalostí je nechtěly úřady pustit na tak dalekou cestu. Největší problémy měli s azimutem, neboť velká většina viděla buzolu poprvé v životě. Když měli sdělit, jaký zjistili pochodový úhel a kam půjdou, jejich odpověď zněla: No, přece támhle, rovně“. Ale nakonec se komisařům našich cestovatelů zželelo a napříč Amerikou je pustili. Hned za Skalistými horami však narazili na indiány a vykoupit se a projít jejich územím všechny do morku kostí vyčerpalo. Upachtění, upocení, pomalovaní a upatlaní indiánskými lektvary museli po příchodu do Santa Fé projít očistnou sprchou „hadicovou“ a večer upadli na lavičky v místním letním kině, aby si dopřáli trochu kultury a odpočinku.

Za našimi malými cestovateli dnes dopoledne přijeli příslušníci Policie ČR s ukázkou z výcviku policejních psů. Za nebývalé pozornosti všech cestovatelů předvedli povely ústní i povely rukou, aportování hledaných předmětů i hru s míčkem, která je oblíbenou kratochvílí psů i když ve své podstatě obsahuje i celý soubor výcvikových prvků. Když pak policisté a jejich psi předvedli způsob zadržení pachatele a to i takového, jež je ozbrojen a když naši malí cestovatelé viděli neohrožený přístup psů ke své nebezpečné práci, nebral potlesk konce. Poznali, že práce policistů a jejich psů je velmi těžká. V závěru měli možnost se policistů zeptat na vše, co je zajímalo a sborově slíbili, že se budou snažit chovat vždy tak, aby neztěžovali práci Policie, a budou stát vždy na té správné straně zákona. Závěrečným potleskem poděkovali policistům a jejich psům za pěkné a velmi zajímavé dopoledne. Po dobrém obědě se cestovatelé dozvěděli, že vlak ze Santa Fé je porouchaný a část cesty musí absolvovat náhradním způsobem, vlastnoručně vyrobenými dopravními prostředky. Dopravní prostředky se nerozpadly, absolvovaly celou cestu až do Fénixu, hlavního města Mormonů. Naši malí cestovatelé tam dorazili v okamžiku, kdy Mormoni organizovali generálku na Štědrý den. Zdobili jídelnu a kuchyně jela na plné obrátky, jen vždy na malý okamžik si kuchařky odbíhaly na „Mormon-čvaňho“. Na štědrovečerní večeři se všichni moc těšili, mladí, staří, vlasatí i „vylepaní“. Oči malých cestovatelů zářily, obsluha byla vzorná, rychlá a uctivá. Při vánočních koledách nezůstalo jedno oko suché a což teprve po večeři, když došlo na dárky! To bylo radosti, nemálo překvapení a bylo si dlouho do noci o čem vyprávět. Vždyť vánoce jsou již pomalu za dveřmi (uteče to než bys´ řekl švec) a Mormoni, dřív než vysílením upadli do komatu, konstatovali, že jsou na ně velmi dobře připraveni

Během noci se naši cestovatelé přesunuli Pacifik expresem do New Yorku. Tam bohužel zjistili, že loď do Anglie jim ujela před nosem a museli se vydat na cestu lodí jinou. Ta však byla menší a nákladní. Na té se o sebe museli sami postarat. Pomyslná nákladní loď je zavedla pod Soběnovskou přehradu, do krásného údolí pod vrchem Sokolčí. Tam opékali buřtíky, vařili polévku, plnili rozličné úkoly a užili krásný den. Jejich nákladní loď však měla velmi nenasytné kotle a v závěru cesty jí došlo uhlí. Museli proto spolu s panem Foggem spálit na lodi vše, co mohlo v kotlích hořet. V českých zemích by se takovému počínání řeklo jednoduše, že po sobě vše řádně uklidili jako správní trempové. Po namáhavém úklidu a spálení všeho nepořádku se jim na obzoru najednou zjevily břehy rodné Anglie a pan Fogg zajásal. „Blíží se konec naší cesty“ zvolal, ale ouha, zbývá již jen pár hodin na cestu do Londýna, kde se ve svém gentlemanském klubu vsadil, že do dnešního večera cestu kolem světa stihne.

Cesta do Londýna zabrala našim cestovatelům celou noc a všimli jste si, který máme den? Ano, už čtrnáctý. Jakmile si ráno Phileas Fogg uvědomil, že již nestihne termín, kdy se měl vrátit, že vlastně prohrál sázku a tím i celé své jmění, propadl se do beznaděje. Co naplat! Nezbývá než přiznat porážku a sbalit všechny cestovatelské potřeby. Princezně Aoudě, která s ním docestovala až do Londýna, se svěřil, že přišel o celý svůj majetek a že ji nemůže finančně podporovat. Ta však se mu náhle vyznala ze své lásky, kterou k němu zahořela a zeptala se ho, zda si jí chce vzít za ženu. Fogg okamžitě poslal svého sluhu Passepartouta pro kněze. Tam se však dozvěděl, že není den čtrnáctý, ale teprve třináctý a že jeho pán Fogg ve skutečnosti sázku vyhrál. Phileas Fogg, aniž by to tušil, získal při cestě kolem světa jeden den k dobru. Při překročení každého poledníku směrem na východ získal čtyři minuty. A jelikož obvod Země má celkem 360 stupňů - to úhrnem dělá 360x4=1.440 minut - získal 24 hodin, čili jeden den. Okamžitě s knězem tuto radostnou zprávu o vítězství sdělili panu Foggovi, který následně po svatebním obřadu spěchal – již s manželkou Aoudou – do svého klubu. Radost nebrala konce, Phileas Fogg uspořádal pro všechny cestovatele velkou pouť plnou náramných sladkostí, poděkoval všem cestovatelům za pomoc a velkolepým večerním ohňostrojem své putování i putování všech našich malých cestovatelů pěkně ukončil. Co říci závěrem? Užili jsme krásných – byť posledních – čtrnáct dní letošních prázdnin a za rok? Kam jinam než „na Skaliny“, za dalšími prázdninovými dobrodružstvími.