Letní dětský tábor
Velké Skaliny

Ráno koukali všichni obyvatelé městečka jako zjevení. Po hudebním budíčku nebyl nikdo, kdo byjim pomohl z postýlek, připomenul vyčištění zubů a ani nemluvě o rozcvičce. Ke všemu byla i studená plotna v kuchyni a kuchařka nikde. Inu – ukaž co umíš a postarej se o sebe sám. Nejdříve si museli najít kmotry svých rodin a poté se společně dali dohledání snídaně. Dozvěděli se, že snídani naleznou cestou na Sokolčí, kde si budou muset uvařit i oběd. Což se snídaní problém nebyl, byla hotová a stačilo ji jen slupnout. Nalezena byla záhy záhy na hranici městečka, snědena a mohli vyrazit na cestu. S obědem už to tak jednoduché nebylo. Rozdělat oheň ze dřeva, na které v minulých dnech mocně pršelo, dalo kmotrům práci a nemálo starostí. Podařilo se, voda v kotlíkách zabublala, a pokud byste si mysleli, že bylo vyhráno a členové rodin se dali do vaření, moc byste se mýlili.  Polehávali, štěbetali, lezli všude, kam neměli, jen to vaření jaksi vypustili. A nebýt kmotrů rodin, nejedli by ještě dnes. Když bylo vařeno, kde se vzali, tu se vzali, vyrojilo se jich najednou tolik s lžícemi v rukách, až přecházel zrak. Kotlíky cinkali, kmotři museli u nich řídit konzumaci ze strachu aby nebyly vylity. Výsledek byl stejný jako vždy, když mají děti na táboře něco udělat sami. Počkali až bude uděláno, pěkně se napapali, zalehli, či se rozprchli a kmotři? No, jako vždy nezbylo na ně – vždyť bude večeře a pak se nají.